Zámek č. 80 (Hanspaulka)

Dnes jsme zamířili opět do Prahy, k nejbližšímu dosud nenavštívenému zámku. Navíc je v pěkném stavu, na pěkném místě, a zpáteční cestu jsme absolvovali po pěkné cyklotrase na pravém břehu Vltavy mezi Trojou a Klecany. Jediný problém mám s aktuálním využitím toho zámečku, bližší vysvětlení si nechávám na konec příspěvku.

Cesta byla v pohodě a podle plánu, i když nepřekvapivě tam i zpátky proti poměrně čerstvému větru. Jediná mimořádná událost nastala cestou tam ve sjezdu od Bohnic k trojskému zámku, kde jsme potkali lidský pár, který si na vodítkách vedl kozí pár. Na cestě zpátky jsem se trochu obával výšlapu od přístaviště v Klecánkách nahoru do Klecan, je to dlouhé a celkem prudké. Když už jsem dýchal jak lokomotiva těsně před výbuchem kotle, zachránila mě kavárna na náměstí v Klecanech (asi ve dvou třetinách toho kopce). Na Mapách.cz má kavárna Klícka hodnocení 4,9 z 5, to se přeci nedá ignorovat :-)

Zámek č. 80: Zámeček Hanspaulka
Vzdálenost od domova: 25 km podle navigace
Skutečně ujetá vzdálenost (tam a zpět včetně zajížďky k Houtyši, viz níže): 53,5 km
GPS: N 50°6.36815', E 14°22.70312'

Zámeček postavil r. 1733 říšský rada Hans Paul Hippmann a jeho jméno je zvěčněno nejen v názvu zámku, ale také celé legendární pražské čtvrti. Od roku 1922 byl zámeček v majetku města, které zde zřídilo Archeologické muzeum. Od roku 2013 zde sídlí Institut Václava Klause. To je věc, se kterou mám, jak jsem avizoval výše, poněkud problém. Jedná se podle mého přesvědčení o výslužku buď za amnestii, kterou Kaus vyhlásil tak široce, aby se na svobodu dostali i ti největší gauneři (kdyby dal milost jednomu konkrétnímu, blbě by se to zdůvodňovalo, tak raději pustil všechny), nebo za věrné služby ruským soudruhům. Klausův institut má plně k dispozici celý zámeček v jednom z nejlukrativnějších míst v Praze, neplatí za to žádný nájem (neměl by z čeho, jeho aktivity nemohou být ziskové, vzhledem k blábolům, které jeho protagonisté plodí). Nechápu, jak je možné, že se nikdo nesnaží prověřit, odkud vítr vane. Dobře, policie nekoná, protože nedostala podnět. Ale co novináři? Kam se poděla Sabina Slonková? Aha, pardon, uvědomil jsem si, že mezi soudruhy z "vedení" institutu (vedle Klause je tam i jeho bývalý kancléř Jiří Weigl a další těžkotonážní kapacity) jsou kamarádi mafiána Miroslava Šloufa (mj. bývalého Zemanova poradce a významného aktéra, jenž se podílel na vyvedení peněz z H-systému v mediálně známé kauze), jehož další velký kamarád Karel Srba už byl jednou usvědčen z pokusu o přípravu atentátu na novinářku Sabinu Slonkovou. Takže chápu, nemá cenu dráždit hada bosou nohou, co kdyby se to tentokrát povedlo zorganizovat líp?

Tedy končím konstatováním, že zámeček je pěkný, smrdí z něj na sto honů peníze, které těžko budou poctivě vydělané, a můžeme jen doufat, že v blízké budoucnosti dostane důstojnější využití, než má momentálně.

Když už jsme byli na Hanspaulce, musel jsem zajet k bývalému Hostinci u Tyšerů, kterému místní neřekli jinak než Houtyš, a který byl větší část druhé poloviny minulého století nejdůležitějším místem české blues/rockové muziky. Sem chodili pokecat i zahrát muzikanti z Bluesberry (a pozdější odnože Krausberry), ale také třeba Ivan Hlas s Ondřejem Hejmou, kteří tu hrávali se svou kapelou Žízeň. Bohužel hospoda už je dávno zavřená a tuto slavnou epochu české rockové hudby připomíná jen bronzová pamětní deska.

Zámky č. 78 a 79 (Dolní Počernice, Hostavice)

  Velikonoční svátky a spíše červnové počasí nás vylákaly na první letošní zámecký výlet. Je dobrá šance, že uprostřed svátků bude v Praze trochu řidší doprava, takže na Bílou sobotu riskneme výlet na dva z pražských zámků, kam se nám dosud moc nechtělo. Jezdit po Praze na kole je jinak celkem adrenalinový sport. Tentokrát to celkem šlo, aut sice nebylo úplně málo, ale navigace se nás snažila vodit po cyklostezkách přes Čakovice, Kbely a Kyje, takže aspoň část cesty jsme si s auty nepřekáželi. Akorát na Černém mostě navigace trochu zazmatkovala, dvakrát nás poslala blbým směrem a zrovna tam to příjemné nebylo. Mapy.cz mají k dokonalosti hodně daleko, bohužel jiné navigace jsou pro cyklisty ještě méně použitelné.

Zámek č. 78: Horní Počernice
Vzdálenost od domova: 25,5 km
GPS: N 50°5.30505', E 14°34.74895'

Do Dolních Počernic jsme dorazili kolem půl jedné a více než na zámek nás to táhlo na oběd :-)

Udělal jsem jednu fotku zámku z ulice, zbytek prohlídky odkládáme na později.

Hned naproti zámku je Český statek, což je zjevně opravdu bývalý statek, dnes pěkný stylový penzion s vynikající restaurací. Foto je výmluvné.

Občerstveni se vydáváme obhlídnout zámek. Ve středověku tu stála tvrz, později prošla rozsáhlou gotickou, renesanční, a nakonec ještě barokní přestavbou, až se z toho vyklubal zámek, který byl ještě postupně rozšiřován. V 19. století byla k původnímu přistavěna úplně nová budova, propojená s původním zámkem jen úzkým spojovacím krčkem.

Jak to v minulosti bylo obvyklé, zámek vystřídal řadu majitelů, které zde nemá cenu jmenovat (ani na Wikipedii nejsou uvedeni všichni). Jeden z nich ale stojí za zmínku, nikoli jako významná osobnost, ale díky svému životnímu příběhu: Jan Kapr z Kaprštejna. Po bitvě na Bílé Hoře byl soudním radou, který předsedal soudnímu procesu s účastníky stavovského povstání. Nařizoval konfiskaci jejich majetku, který pak sám obratem levně skupoval. Tak se stal majitelem řady nemovitostí v Praze a okolí (mj. mu patřil rohový dům na Malostranském náměstí, zámek Chvaly, a také zámek Dolní  Počernice. Oženil se s krásnou a mladičkou  šlechtičnou Annou Marií z Greifenfelsu, která byla k sňatku donucena. Na truc si pořídila milence Adama Zapského ze Zap, jehož rod stál během povstání na špatné straně a v následných procesech přišel o většinu majetku. Anna Marie dne 13. listopadu 1625 vylákala svého manžela, aby za ní přijel z Prahy do Dolních Počernic. Když Jan Kapr projížděl v lehké bryčce lesem u Hrdlořez, číhal tu na něj Adam Zapský a zastřelil ho. V roce 1926 pak byli oba milenci za tento čin popraveni. Tuto událost popsali tehdejší významní současníci jako Mikuláš Dačický z Heslova, Jan Jiří Harant z Polžic a Bezdružic (spisovatel a bratr známějšího Kryštofa Haranta, popraveného 1621 na Staroměstském Náměstí), a dokonce i Jan Ámos Komenský ve své Historii o těžkých protivenstvích církve české.

Ještě jeden pohled z ulice na severní stranu zámku. Dnes je tu dětský domov, takže nádvoří ani vnitřek přístupné nejsou.

Západní část z veřejně přístupného parku

Jižní část z parku moc dobře vidět není.

Zámek č. 79: Hostavice
Vzdálenost od domova: přímo 24,5 km, přes Horní Počernice 27 km

Celkem skutečně najeto: 54 km
GPS: N 50°5.46812', E 14°33.65612'

Jen asi kilometr a půl od dolnopočernického zámku se v Hostavicích nachází další zámeček. Jeho historie není tak bohatá, byl postaven až ve druhé polovině 19. století jako součást zdejšího velkostatku. Zajímavostí je, že r. 1934 zámeček koupil Tomáš Baťa, který na přilehlých pozemcích plánoval vystavět zahradní městečko s obytnými domky, obchodním centrem, školou a sportovním areálem. Bohužel kvůli zhoršující se politické situaci svůj záměr již nestihl realizovat. Po válce tu byla školka, základní škola, od r. 2005 soukromá vysoká škola tělesné výchovy a sportu, od r. 2017 zase soukromá základní škola BeOpen.

Na rozdíl od Dolních Počernic je bezprostřední okolí zámku volně přístupné, takže ve focení nic nebrání. Dovnitř se ale nedostaneme, je to škola a dnes je sobota, takže by nám nepomohlo, ani kdybychom se tvářili, že jsme po vzdělání bažící puberťáci...

Švýcarsko 2023 podruhé (19. -23. 10. 2023)

S měsíčním zpožděním sem dávám pár fotek z krátké návštěvy Švýcarska u příležitosti Martinovy promoce. Za ty tři dny se moc stihnout nedalo, ale i tak to stálo za to.

Čtvrtek 19.10. Cesta letadlem Praha-Curych

S Martinem máme sraz v pět odpoledne na letišti, letadlo má odlétat v šest, ale má skoro hodinu zpoždění. To by se švýcarskému vlaku stát nemohlo. Přilétáme po osmé večer, máme jen palubní zavazadla, takže na nic nečekáme, na letišti sedáme na vlak a po pěti minutách vystupujeme na stanici Oerlikon kousek od hotelu. Večer se ještě chvilku procházíme po okolí.

Zaujala nás umělecká reklama u nedaleké prodejny jízdních kol :-)

Pátek 20.10. Dopoledne se projdeme po Curychu, odpoledne půjdeme na promoci.

Zašli jsme do kavárny Café Henrici, prý tu není lehké najít místo, ale podařilo se (zabrali jsme poslední volný stůl). Martin si dal horkou čokoládu a pak mu bylo líto pokazit ten obrázek.

Řeka Limmat těsně před ústím do Curyšského jezera

Odpoledne kolem páté dorážíme do hlavní budovy curyšské univerzity ETH. Vyfotili jsme se před panelem, který vítá návštěvníky promoce, ale moc z něho není vidět.

Jsme nasměrováni do sálu, kde se má celá sláva konat. Na plátnu zatím běží prezentace školy.

Na úvod nám zazpívá písničkář Tobias Carshey (a pak ještě několikrát mezi jednotlivými body programu); střídá se několik řečníků, mj. bývalý absolvent školy, který založil startup na grafický software a pak ho koupila nVidia, kde teď vede jednu divizi. Moderuje čínský profesor, který dost směšně komolí nejen česká, ruská, polská a jiná pro něj exotická jména, ale neumí se popasovat ani s přehláskou v německých jménech, kterých tu je samozřejmě nejvíc. Ožívá jen když narazí na Číňana, pak si tu výslovnost očividně užívá.

Absolventu je tady přes sto, nastupují na pódium po jednotlivých řadách a dostávají pac a dárek v taštičce.

Ne každá řada byla tak nudná jako Martinova. Většina chlapců měla na sobě košili a sako, ale ti dva dole se dost odlišovali. Ten červený hábit by se možná dal považovat za nějaké slavnostní indické oblečení, ale místní student v zeleném byl asi za lokální variantu vodníka Česílka.

Po ukončení oficiálního programu byl v lobby velký raut (pan profesor to nazval koktejlem). Abychom tam byli připuštěni, Martin pro nás před začátkem akce vyzvedl modré papírové pásky, které jsme museli mít kolem zápěstí.

Vedle rautu je tu ještě další atrakce, studenti si tu můžou půjčit taláry a nechat si udělat "profesionální" fotku. Paní, co to fotí, má obrovský teleobjektiv a dost se s tím pere, ale nějaké fotky z toho nakonec vypadly (většinou s uříznutýma nohama, paní nikdo nevysvětlil, že portrétový objektiv a teleobjektiv jsou různé věci; ostatně se stejným objektivem fotila i na promoci, a výsledkem jsou náhodně vybrané skupinky několika obličejů, s 300 mm ohniskem se fakt panoramatická fotka udělat nedá...).

Večer před univerzitou

Jdeme spát, na zítřek plánujeme výlet.

Sobota 21.10. Výlet vodopádům Rýna

Ráno si cestou na nádraží koupíme v samoobsluze něco k jídlu (snídani si z toho pak uděláme ve vlaku) a jedeme na sever do městečka Schaffhausen.

Nad městem je kruhová pevnost ze 16. století, obklopená vinicemi. Shora je krásný výhled na město a okolí.

V příkopě pod pevností je obora se stádem srnek.

Po návštěvě pevnosti jsme se vydali po břehu Rýna na zhruba čtyřkilometrový výlet k rýnským vodopádům.

Po chvíli okukování z několika vyhlídek jsme poseděli v židlích pro obry a dali jsme si něco k obědu v místním bistru. Pak jsme se převezli lodičkou přes Rýn na druhý břeh. Ignorovali jsme další (placenou) vyhlídku těsně pod vodopádem a výtahem jsme se (zdarma) vyvezli nahoru k zámku Laufen am Rheinfall. Zrovna se tam konala nějaká svatba. Byl tu stánek s palačinkami, kterým jsme neodolali.

Od zámku jsme zpátky na "náš" břeh přešli po mostě a vydali se zpátky do Schaffhausenu. Mohli jsme sice odjet vlakem odsud (vlak staví přímo u vodopádů na stanici Neuhausen Rheinfall), ale podél R7na to byla pěkná procházka, tak jsme si ji dali ještě jednou opačným směrem.

Ještě chvilku jsme pochodili úzkými uličkami historického městečka a chvilku jsme obdivovali maníka, kterého jsme tu viděli už dopoledne, jak hraje na dva hudební nástroje najednou: pravou rukou si držel u úst trubku, levou se doprovázel na akordeon. Netušil jsem, že je něco takového fyzicky proveditelné.

Neděle 22.10. Pizol Five Lakes Trail

Ve Švýcarsku nás to samozřejmě nejvíc táhne do hor. Martin nám našel trek, který je v průvodcích označován za "must-go". Vine se pod vrcholkem hory Pizol (2844 m) postupně podél pěti malebných ledovcových jezírek.

Vyrážíme ráno před osmou vlakem do městečka Sargans. Polovinu cesty vede trať podél Curyšského jezera, a pak ještě kolem menšího Walensee. Ze Sargans ještě popojedeme kousek autobusem do vedlejší vesničky Wangs k dolní stanici lanovky. Vyvezeme se postupně třemi lanovkami do výšky asi 2200 m n.m. První lanovka je kabinková, ale další dvě jsou otevřené sedačky a postupně se zachumláváme do všeho oblečení, co jsme si s sebou vzali. Teplo vypadá jinak.

Dorazili jsme na horní stanici sedačky (Pizolhütte), jsme ve výšce 2227 m n.m.

Jdeme asi půl kilometru na západ omrknout jezero Wangersee. Počasí se tu hodně střídá, chvílemi vysvitne sluníčko, chvílemi je všechno v husté mlze, většinu času je to něco mezi tím.

Wangersee. To prosím není černobílá fotka, to jsou realistické barvy...

Vydáváme se na opačnou stranu zpět kolem Pizolhütte a na východ. Čeká nás cca 10 km chůze s převýšením asi 600 m nahoru a 1000 m dolů.

Míjíme drobná jezírka, která se mezi těch pět hlavních nepočítají...

Jezero druhé - Wildsee. 

A hned o pár set metrů dále za hřebenem se skrývá třetí jezero: Schottensee

Klikatou cestičkou zdoláváme další hřeben ve výšce přes 2500 m n.m. a míříme klikatou cestičkou dolů ke čtvrtému jezeru.

Schwarzsee

Znovu šplháme na hřeben a po něm dojdeme k poslednímu jezeru

Baschalvasee

A pak už jen prudký sestup o cca 500 výškových metrů k jezeru a dále až k horní stanici sedačky Gaffia (to je ta prostřední lanovka, kterou jsme jeli ráno nahoru) 

Kousek před stanicí je horská chata AlteAlp Gaffia, kde jsme si dali kafe a pak jsme měli trochu nervy, jestli ho donesou dost rychle a jestli ho pak ještě stihneme vypít, protože bylo 15:45 a lanovka měla oficiálně jezdit do 16:00. Paní, co obsluhovala, to moc neprožívala, ale byli tam i další hosté, kteří se museli nějak dostat dolů, tak jsme usoudili, že snad vědí, co dělají. Nakonec jsme to stihli před čtvrtou, ale pravděpodobně to tam funguje tak, že dokud jsou v hospodě lidi, lanovka jezdí.

Dolní kabinková lanovka má i některé kabinky se speciální výbavou.

Od dolní stanice kabinkové lanovky jsme se rozhodli dojít do Sargans pěšky, není to daleko, a můžeme si užít chůze nenáročným terénem bez sněhu a bahna :-) Po cestě jsme minuli stáj, ze které vykukovala jedna kravka, a když jsme se zastavili u ohrady, zvědavě vylezly další tři. Když zjistily, že nemáme nic dobrého, otočily se k nám zadní částí a důstojně odkráčely.

Typické panoráma městečka Sargans, přilepeného k horskému masívu. Hora nad městem se jmenuje Gonzen a i když vypadá mohutně, má pouhých 1800 m.

Večer jsme si ještě v Zurychu zašli do Martinovy oblíbené vegetariánské restaurace, tentokrát s nepříjemnou dohrou v podobě nečekané přítomnosti kešu oříšků v jednom z jídel. Kdo Martina zná, ví, co to obnáší.

V pondělí brzy ráno jsme dojeli vláčkem na letiště (opět na minutu přesně, cesta od hotelu na letiště max. 10 minut, ty vlaky tam fungují líp než v Praze metro) a dali Švýcarsku asi na delší dobu sbohem.